Ahojky, lidi. Byla bych moc ráda, kdyby jste mi sem dali nějaký komentáře, protože bych velmi ráda věděla jaký je váš názor. A každá připomínka je pro mně dobrá, protože tak budu moct vychytat všechny chyby, které dělám. Tak doufám, že se vím i tahle kapitolka bude líbit. Opravdu totiž nevím, jestli sem vůbec někdo chodí. Ještě s příběhy a tím ostatním začínám, tak bych vás opravdu chtěla poprosit o pomoc nebo radu. Opravdu by mi to hodně pomohlo. Takže příjemné počtení.
Laila.
V centru Londýna na malém náměstí postával muž v černém hábitu a sledoval místo mezi domi 11 a 13. Věděl, že mezi nimi je ještě jeden dům, ale zatím se mu tam nechtělo jít. Musel se vzpamatovat. Právě byl na jedné zchůzy, které se musel účastnit. Nesměl chybět. Kdyby chyběl, rovnalo by se to jisté smrti. A na to si svého života velmi vážil. Kdysi se přidal k jednomu mocnému černokněžníkovi, který chtěl ovládnout svět, ale zatím se mu to nedařilo. Jen kolem sebe rozséval smrt, strach a bolest. Nic jiného. A jeho následovníci mu v tom s oblibou pomáhali, ale on nebyl takový. Bohužel si to uvědomil až když bylo pozdě a nešlo to vrátit zpátky. A teď se právě vrátit od onoho černokněžníka. Sice schytal pár kleteb, ale ustál to. Jenže informace, které se dozvěděl nebyli moc dobré. On totiž donášel druhé straně a i když nemusel černovlasého chlapce, který se tolik podobal jeho dávnému školnímu sokovi, nepřál mu takový osud, jaký si pro něj černokněžník připravi
. A on to měl říct jejich ocháncům. Už viděl jak začnou všichni okamžitě vykřikovat, že nejlepší bude, když ho někam ukryjí. A budou ho litovat. Tohle se mu opravdu poslouchat nechtělo. Jenže neměl na vybranou. Jemu samotnému se to nelíbilo, ale musel se toho také účastnit. Přece jen patřil mezi nejvěrnější. No a aby toho nebylo málo, tak ještě musí donášet jistému Fénixovu řádu. Ano. TAké tohoto spolku byl členem.
Nebyl čas jen tak postávat. Musel jít. Proto si představil chybějící dům a rychlími, rozhodnými kroky se k němu vydal. Za chvíli už stál v prostorné vstupní hale a mířil do kuchyně, kde se většinou konali porady. Jak on tuhle práci nenáviděl. Jenže už nemohl couvnout. Už to nešlo.
"Á zdavím Severusi!"oslovil ho starší stříbrnovlasí a stříbrno vousí muž s půlměsíčkovými brýlemy na křivém nosu.
"Brumbále."pokývl jen hlavou oslovený a snažil se zachovat klid.
Tohle ho protě vytáčelo. Slavný Albus Brumbál. Vůdce Fénixova řádu a ředitel Bradavické školy. A stále klidný a usměvavý jako by se nikde nic nedělo. Všechno bylo vždy v pořádku a nebyli nikde žádné problémy.
"Tak na co se máme připravit?"optal se opět ten stařík.
"Pán Zla chystá velmi složitý útok na Pottera. Chce ho zaklít. Ale nepodařilo se mi zjistit jak, ani jakou kletbu chce ppoužít. Jen vím, že ji chce použít už zítra přesně o půlnoci."prohlásil jako by se nechumelilo.
"To je nepříjemné. Musíme tomu zabránit. Alastore je Harry v pořádku?"prohlásil Brumbál.
"To ti můžu, Albusi, říct jen s velkými obtížemi, protože v domě není a nejsou tam i některé jeho věci. Vypadá to jako by utekl. Takže opravdu nevím."prohlásil se zamyšleným pohledem muž s kouzelným okem.
"Tak to je opravdu zlé. Musíme ho rychle najít. Jinak je možné, že už ho nenajdeme. A to by znamenalo chaos. On jediný nám může pomoci a kdyby se zjistilo, že zmizel... lidé by začali panikařit a tomu my musíme zabránit."zamračil se Brumbál.
Všichni jen přikývli a aniž by čekali na nějaké další rozkazy, tak se rozešli a začali pátrat. Jenže bez valného úspěchu. Nikdo nemohl nic najít a všichni pomalu ztráceli naději, že ho včas najdou. Netušili, kde by mohl být ani co by se mohlo stát. Jenže stále tam kousek naděje byl.
Mezitím byl Harry na pozemcích jedné z bystrozorských škol a mířil za ředitelem. Chtěl se optat, jestli by tam mohl studovat hned dva obory, protože jazyky už se stihl naučit ve škole, kterou založil Merlin.
Ředitelnu našel velmi rychle a tak jen zaklepal a po vyzvání vešel. Ředitel se na něj jen usmál a Harry mu úsměv oplatil, protože ho poznal.
"Kolik škol vlastně vedete?"optal se s úsměvem.
"Jen tyto dvě. Počítám, že by ses chtěl zapojit do studia. Tak které obory sis vybral?"opověděl ředitel.
"Chtěl bych studovat na bystrozora a léčitele, ale stejně už to umím. Spíš se mi nechce zpět k řádu. Nepochopili by mě. Už takhle si myslí, že za nic nestojím a na každém kroku potřebuju ochranu. A obávám se, že by mně odsoudili kvůli tomu, kdo jsem. Přece jen už nejsem ten Harry Potter, ale úplně někdo jiný. Oni to nepochopí."prohlásil chlapec.
"To je možné. Jenže tak jednoduché to není. Tady jsou ti, kteří se nemohli dostat na školu založenou Merlinem. Oni nemají takovou moc jako ti, se kterými jsi se setkal. A myslím, že ty sám si poradíš. Ale to je teď jedno. Dám ti úkol. Voldemort tě chce zaklít. Hned zítra o půlnoci. Zajímavé na tom všem je, že ty jsi už tak moc prokletý, že nic dalšího na tebe působit nebude. Vrať se tam a přesvěč je o tom, že jsi stále s nimi. Oni tvou pomoc potřebují. Navíc tam na tebe určitě někdo bude čekat. Jen mít oči otevřené."pousmál se ředitel.
"Vy víte jak zahnat moje pochyby. děkuji."vrátil mu úsměv Harry a za chvíli ho nebylo.
Opět se přemístil, ale tentokrát na místo, kde byli jeho přátelé. Kde byl nejsilnější.
Na Grimlandově náměstí mazitím zavládla úplná panika. Nikdo přesně nevěděl, co se má s Harrym stát a tak si nemohli být ničím jistí. Navíc ho nemohli nikde najít. Což jim dost vadilo. Přece jen se přece nedokázal bránit. ještě toho neuměl tolik, aby mohl porazit Voldemorta. To si všichni mysleli a teď jim připadalo, že nemůžou nic udělat. Brumbál... ten úžasný vůdce odboje proti silám zla procházel jednu knihu za druhou a snažil se najít nějaké kouzlo, které by jim mohlo pomoci, ale nikde nemohl nic najít. Všichni propadali deprasi. A do toho všeho se objevil Harry ve vstupní hale. Okamžitě ucítil temné a tíživé myšlenky, které se mu vůbec nelíbili a on nevěděl jak tomu všemu zabránit. Tyhle myšlenky často vedli ke zkáze. To on nechtěl. Pochopil, co mu chtěl ředitel tajné školy říct. Jeho přátelé by se zničili samy, kdyby s nimi nebyl. To přece nemohl dopustit. Pomalým krokem se vydal do kuchyně, kde byla koncentrace temné nálady nejvyšší. Na prahu se však zastavil.
"Teda! Tady to vypadá jak po vymření."neodpustil si uštěpačnou poznámku a na jeho tváři se objevil nic neříkající ušklebek.
"Harry!!!"ozvalo se od všech v místnosti a Harry nepochyboval, že to bylo slyšet po celém domě.
"Taky vás rád vidím."zašklebil se ještě víc.
"Kde jsi byl?"zajímali se ti, kteří jej znali.
"V bezpečí. Nemohu přesně prozradit, kde. To bych těm lidem neudělal. Když mi pomohli."zasmál se Harry.
"Jsi v pořádku?"ozval se Harryho bývalí profesor obrany.
"Ano jsem v pořádku. Proč bych neměl?"dělal že nechápe.
"Skočte někdo pro Brumbála!"ozvalo se od nějakého neznámého člena a za chvíli se už ředitel ukázal.
Harry se na něj podíval a hned věděl, že i on měl hodně špatnou náladu. Něco ho trápilo. Ale nemohl přesně určit, co. Nevěděl, co bude následovat, ale doufal, že pochopí, když se nebude bránit.
"Harry. JSem rád, že jsi zpět."pousmál se Brumbál.
"Děje se něco?"nechápal.
"Ano. Děje se toho hodně. A je mi hrozně líto, ale musím to udělat pro bezpečí nás všech a i tebe."prohlásil smutně.
"Nechápu."prohlásil Harry.
Ostatní na tom nebyli o nic líp. Nevěděli, co má Brumbál v plánu, ale tušili, protože nemohli najít východisko z této situace.
Brumbál vytáhl svou hůlku a namířil ji proti Harrymu. Ten jen stál a klidně se díval profesorovi do očí. Už věděl, co se bude dít. Věděl, že čas jeho nového prokletí nastane až o půlnoci, ale kdyby náhodou, tak musí být všichni chránění. Jenže nikdo nevěděl, že na Harryho ono prokletí působit nebude. A asi to nikoho v tuhle chvíli nezajímalo. Jediné, o co nyní šlo, byla bezpečnost a ta naexistovala, pokud on byl na svobodě.
"Chápu, co chcete udělat a nemám vám to za zlé, ale hlavně mě nedávejte na nějaké děsivé místo. Nemuselo by to pro někoho dopadnout dobře."pomyslel si Harry a po tváři mu stekla jediná osamělá slza, kterou ale rychle setřel.
Na Brumbálo bylo vidět, že to, co chce áudělat se jemu samotnému nelíbí, ale je to důležité.
Vysla na Harryho jemně modrý paprsek, ve kterém Harry Poznal poutací kletbu vyšího stupně a nechal jej, aby do něj narazil. Hned potom se svezl k zemi jako pytel. Nemohl ani promluvit. Nic. Nyní byl snadnou kořistí pro všechny. Brumbál ho pak vzal do náruče a přemístil se s ním neznámo kam. Harrymu to bylo jedno. Jen doufal, že to nebude něco jako Azkaban.
Objevili se v nádherné přijímací síni, která byla laděna do bílo-černé barvy doplňená střábrnou. Harrymu se to líbilo, ale nijak se tím teď nezabýval. Brumbál na to chvíli ohromeně koukal, ale potom se vydal k jedněm dveřím. Šlo o čas. Čím dřív bude Harry tady, tím větší je šance, že se nikomu nic nestane. Jenže jakmile otevřel dveře další místnosti, čakalo ho tam překvapení.
"Tak už jste tady. To je dobře."ozval se nádherný hlas z jednoho z křesel, které se v místnosti nacházeli.
"Kdo jste. Tady přece nikdy být nemá."dostal ze sebe Brumbál.
Osoba sedící v křesle se zvedla. Měla na sobě klasický černý hábit a nasazenou kápí. Brumbál nevěděl, co si o tom má myslet.
"Ano. Dlouhou dobu tu přece nikdo není. Ale opak je pravdou, Brumbále. Položte ho na pohovku a jděte. Já už se o chlapce postarám. Přece jen jste ho tu chtěl nechat."prohlásila chladně osoba.
Brumbál tam ještě chvíli stál a rozhodoval se jestli to udělat nebo ne. No nakone to udělal. Když Harryho pokládal na již zmíněnou pohovku, tak se mu ještě jednou omluvil a pak zmizel.
Harryho už tohle nebavilo. To kouzlo nachal do sebe narazit, protože věděl, že by se pak všichni mohli otočit proti němu, ale tohle už bylo moc. Svou myslí zavolal svého temného fénixe, kterého dostal k narozeninám od své pravé matky, kterou ještě ani neviděl a kterému dal jméno Alex a pak se pomocí neverbálního kouzla vysvobodil. Tohle už opravdu překračovalo všechny meze.
"Vítej doma, Harry."sundala si ta záhadná osoba kápy a Harry tak mohl spatřit nádhernou ženu, která měla tmavé vlasy, které působili velmi černě, jakoby byli tvořené z temnoty. Její oči však byli modré jako samotné nebe za nádherného dne. Harrymu se najednou zdálo, že už ji někde viděl, jen si nemohl vzpomenout, kde. Bylo mu divné, že ho zná, ale zase kdo ho nezná, že. On byl přece slavný Harry Potter, poslední záchrana světa, který jej nyní odvrhl, protože se obávali, aby je náhodou nezničil, když má být prokletý. Jenže mělo to háček. On už prokletý byl.
"Tady nemusíš skrývat, kdo jsi. Půlnoc je až za pár hodin. Můžeme si rpmluvit. Tvůj otec se ještě vrátit nemůže. Ale jsem tu já. A od teď už bude všechno jiné. Brumbál udělal chybu, ale dalo se to čekat. Je to smrtelník. Ale my ne. On nás nemůže pochopit. Ne v tuhle chvíli."pousmála se žena a Harry už věděl s kým mluví. Byla to jeho pravá matka. To ona mu poslala fénixe. Byl rád, že má konečně někoho, kdo patří do jeho rodiny. Už nebyl sám.
"Já... myslel jsem, že... no... nevím... já...-"koktal Harry.
Nějak ze sebe v tuhle chvíli nebyl schopný dostat ani jednu kloudnou větu.
"To je v pořádku, zlatíčko. Nemusíš nic říkat. Slova nejsou potřeba. Jsem stebou. Vždy jsem se snažila být s tebou, ale prostě nám to někdo překazil. Ale teď už je to za námi. Umíš i to, co pro tebe zanechal můj mistr a jdeš správnou cestou. A já s tvým otcem půjdeme za tebou a pomůžeme ti. Jednou musí pochopit, že všechno, co děláme je pro jejich dobro."uklidňovala ho a pomalu si kněmu přisedla.
Vždyť ona sama nevěděla, jestli jí její syn přijme. Nebyla si jistá jestli bude naštvaný nebo to celé vezme k klidu. V tuhle chvíli si tolik přála, aby se jej nikdy nemusela vzdát a mít ho u sebe. Vidět ho vyrůstat, říkat první slůvka, vidět jeho první kouzlo... prostě všechno. Ale to už bylo nenávratně pryč a nikdy se to nevrátí. Litovala toho.